Dopisy

Email číslo 1.

Karimabad, Pakistan, 25. července 2007

Mili pratele,
tenhle email k vam leti z mestecka Karimabad, ktere lezi na Karakoram Highway uprostred pohori Karakoram v pakistanskem pohranici. Je odtud nadherny vyhled na dve sedmitisicovky - Rakaposhi a Diran.

Jak jsme se sem dostali? Prileteli jsme v nedeli rano do Delhi, presunuli se do Amritsaru, prespali u Zlateho chramu a vyrazili smer Pakistan. Musim rici, ze medialni masaz z domova na me take zapusobila a byla ve me mala dusicka co nas ceka na hranicich a hlavne za nimi. Prechod hranice trval asi dve hodiny, a jedine co strhava celnikum a pohranicni strazi kyticku je to, ze jsme museli vylit litr slivovice do zachodu. Toz nastesti mame jeste jednu lahvicku lepe uschovanou a jim se to vymsti az hodi do zachodu sirku :)

A zeme za hranicemi? Hned jsme nasli kamarada (kdyby Lenka jen trochu chtela tak i potencionalniho zenicha) a ten nas provedl klasickou chudou ctvrti mesta Lahore (pry tam jeste noha belocha nikdy nevkrocila a kdybychom se tam vratili za 10 let budou si nas i nase jmena porad pamatovat), tam si s nami chtel kazdy podat ruku a vymenit nejakou tu vetu. Pak nas zavedl do domu sveho stryce, kde nas hostili, obdarovavali a bavili az byl problem odejit. Pak jsme nocnim spojem pokracovali na zacatek slavne Karakoram Highway. U plesateho pana s velkym vousem (zastupcem spolecnosti NATCO, ktera zde provozuje linkove autobusy) jsme koupili listek, kvuli nakupu vyuzil jedine zarizeni v mistnosti - stary telefon, ktery po kazdem i nepovedenem hovoru zamykal na klicek a vyrazili smer sever. Do mesta jehoz nazev u tech zvas, kteri cestujete prstem po mape, ma urcite pachut exotiky - do Gilgitu. Cesta mela trvat 17 hodin. Tahle slavna cesta (jenz z casti kopiruje puvodni hedvabnou stezku) je ale nevyzpytatelna (tvrdi se, ze kdyby ji jen dva mesice neopravovali nikdo ji jiz neda dohromady), cesta se protahla o 12ti hodinove zpozdeni. Museli jsme tedy na ceste v jednom hotylku neplanovane prespat - nez odvalili napadane kameni. Cesta je tak silena, ze mate v autobuse pocit, ze to neni autobus, ale letajici koberec, protoze pod vami neni videt zadna zeme, ale jen rozboreny Indus. Svoji nervozitu jsme (doufam, ze ne k nelibosti spolucestujicich) zahaneli zpevem - urcite jsme rozsirili pocet Pakistanskych fanouskuch skupin Kruty omyl, 3 tuny, Prazsky vyber, 3 sestry, Schodiste ... jejiz pisne jsme peli. Ze jde o pohranici slo poznat - po setmeni se v autobuse zatemili okna, nesmelo byt na dalku videt, ze nejde o nakladak a take nam cestovani zdrzovali caste vojenske kontroly. Lide jsou zde velmi mili, zadne problemy jsme nezaznamenali. At uz potkame nekoho kdo vypada jakoby prave priletel z evropy ci nekoho kdo vypada jako clen muslimske teroristicke organizace, nakonec vzdy zjistime, ze je prijemny a ochotny poradit ci pomoci. Kdyz jsme s Vavrou vcera v noci sedeli na zidce u cesty pristoupil k nam muz, jehoz fotku by nase televizni stanice hned pouzili jako ilustracni snimek klasickeho teroristy. Pletena cepice, dlouhy plnovous, pytlove obleceni - z dalky sumel Indus, tma ktera by se dala krajet a jsme uprostred Karakoramu na zidce u Karakoram Highway - v kom by nebyla mala dusicka? Zvlaste kdy po zjisteni, ze jsme z ceskoslovenska nadsene vyklada, ze ma od nas jednu ze svych oblibenych zbrani. Ale po chvilce zjistime, ze jde o studovaneho geologa, ktery zde dela pruzkum pro budouci prehradu. Ktery je ochoten si s nami vykladat o prirode.

Zitra vyrazime na aklimatizacni vylet a pak, kdyz bude pocasi priznive, na nejaky poradny trek. Myslete na nas, ale bat se o nas nemusite :)

z kraje horskych velikanu, merunkovych polevek a mesit vas zdravi
David

Email číslo 2.

Gilgit, Pakistan, 8. srpna 2007

Hola hola Pakistan vola, pokusim se nadatlit nase zazitky za posledni dny. Byli jsme v mistech kam jeste nedorazila elektrina natoz internet. Po minulem emailu jsme vyrazili na kratky aklimatizacni trek - vyskrabali se do vysky 4200 m.n.m. a zhodnotili, ze je cas vyrazit nekam vyse. Nasim cilem byla hora Rush Peak (5098 m.n.m.) ta k nam byla privetiva a nechala nas vyskrabat se az na vrchol. Snad aby cesta nebyla nudna (jako by nestacilo prekroceni dvou ledovcu) zapomeli jsme v posledni vesnici nas benzinovi varic - a dokud to slo varili na ohni. Nebudu vas nudit popisem vystupu - to se da zkratit na nadech, deset kroku, nadech, mlha, dest, snih, vedro, atd furt dokolecka. Vyberu to nejzajimavejsi - prvni den treku, na stany kasleme, lezime si jen ve spacacich a tlachame. Neco me prinuti zvednout hlavu - zkamenim a vykriknu: "do prdele!" pak hledam bryle, ostatni se zatim smeji, az je nasadim vzrusene septam "doprdele jak!" to uz zvedaji hlavy a zkameni take. Kousek od nas stoji obrovsky jak. My jsme potichu on take. Prijde na 1,5m (maximalne na 2) prohledne si nas (krve by se nedorezal, vsak to znate...) a odejde neznamo kam. Pro zvedavce - ne, fotku vazne nemame :( Po vystupu na Rush Peak nas cekala cesta na sever do diry (no dira, kdo tady nema ksiltovku ksiltem do boku, a rifle s rozkrokem u kolen je out) s nazvem Passu (cca 120 km od hranice s Cinou), odpocinek, relaxacni vychazka na mosty nad rekou a zabava ve stylu Indiana Jonese. Treti trek byl do mist kde se mel nachazet base camp hory Lupgar (jedna z mnoha sedmitisicovek zde). Base camp jsme nenasli, objevili jsme misto kde turiste opravdu dlouho nebyli a kde zije jen par pastevcu. Meli opravdu nefalsovanou radost, ze nas vidi, podelili se nezistne i o to malo co meli - vodu, jidlo, ovci mleko a za kazdou cenu chteli pomahat. Chvilemi to vypadalo, ze nevideli belocha od te doby co horu dobyla japonska expedice a to bylo kdo vi kdy (meli to uz radne zamlzene). Uz jsme pozvani na pristi rok :)

Ted sedime v Gilgitu, oblekly jsme se dle tradicni mody do ono povestneho pakistaneskeho "pyzama", navstivili holice a planujeme co dal.

mejte se krasne a zajdete si na pivo, tady maji jen caj a coca colu :)

Email číslo 3.

Lahore, Pakistan, 17. srpna 2007 (odesláno 22. srpna)

Tenhle dopis pisi uz po nekolikate, nekolikrat prestala jit elektrina nebo internet a nekdy to spadlo driv nez jsem jej odeslal. Takze se nezlobte, ze ho odesilam az z domova, vetsina byla napsana v pakistanskem Lahore a nic jsem tam nemenil a ani chyby neopravoval abych zachoval autenticitu :)

Co se s nami delo od posledniho dopisu? Trochu jsme si odpocinuli v Gilgitu, je to jedine poradne mesto v pakistanskych horach. Hned u vstupu do mesta je k videni sestreleny indicky vrtulnik a to jen dokresluje atmosferu tohohle zvlastniho mista kde se propletaji stovky obchodniku, mozna jeste vice vojaku (obzvlaste v oblibe tu maji upravenou Toyotu s tezkym kulometem na strese), lide z ruznych horskych kmenu, jenz vetsinou nevypadaji ani jako pakistanci - nekteri jsou velmi svetli (inu hedvabna stezka a karavany na ni zde hodne zamichaly s geny), jini maji blizko k cinanum ci tadzikum. Do toho obcas nejaky turista - parek cechu co se boji opustit pokoj, 60ti leta australanka s kardiostimulatorem, rakusan s hasickym mercedesem co miri do malajsie a my :)

Kvuli pracovnim povinostem nas opustil Lukas a my zamirili do Skardu. Bohem zapomenute mesto, v pakistansko indickem pohranici, ma jednak zvlastni atmosferu a taky k nemu vede zvlastni odbocka z Karakoram Highway (KKH) ktera byla postavena az v roce 88 a vede v kanonu reky Indus. Misty neni videt na horu jak je ten kanon veliky a hlavne presne tady projizdite misty kdy na jedne strane je Karakoram a na druhe strane Himalaje. Ze Skardu nas mela cekat 24 hodinova cesta autobusem do predmesti Islamabadu zvaneho Rawalpindi. Trochu poprselo, misty byla KKH zavalena bahnem a neprujezdna, takze se cesta protahla na 34 hodin. 34 hodin ve skrcene poloze v malem autobuse. Zadek naklepany jako rizek je hned, brzo prijde i otupelost nad tim zda spadnete do propasti nebo ne a tak po 20 hodinach se na vas zacnou usmivat i napred odtaziti vojaci jedouci na dovolenou.Do Rawalpindi se dostavame 13.8. to je podvecer svatku samostatnosti Pakistanu - ulice jsou plne lidi, na kazdem dome je vlajka, kdo muze pripevni vlajku na auto a jde jen tak bezcilne jezdit po meste a troubit. Kdo nema auto haze petardy ci strili rachejtle. O pulnoci prisel monzun a oslavy ukocil. Ale stacilo to abychom videli, jak jsou tady i ti nejchudsi hrdi na svoji zem, ale pritom to v nich nevyvolava zadnou zast proti jinym statum (i situace s Indii je jiz mnohem klidnejsi) ci cizincum.

Peshawar mesto s exotickou prichuti a cil mnohych dobrodruhu. Chteli jsme to videt a zazit, ale trochu strachu jsme meli, lide ve zbytku Pakistanu se tvarili prekvapene ze tam chceme jet, z nasi ambasady nam na muj dotaz odpovedeli tak, ze udelame lepe, kdyz tam nepojedem. My to riskli a dobre udelali. Tohle 2000 let stare mesto (i Budha tady kdysi meditoval), v blizkosti afganske hranice (cca 50km), za kterym zacinaji kmenove uzemi kde vlada pakistanu nema zadnou moc, je naprosto uzasne. Hlavne Old City jenz se rozklada na uzemi 1,5 km x 1 km je neco nezapomenutelneho. Je to svet sam pro sebe, kde neni co by neprodavali: tady maji latky, tady je ulicka zubnich protez, zde ulicka zlatniku, smenarniku, tady maji pracky, zde drahokamy, lisci ocasky, papousky, hrnce ci hromadu motoru. Na kazdem rohu cajovna ci stanek s mangovym dzusem. Tisice propletajicich se lidi v ulickach co jsou pro auta moc uzke a zbozi vozi kone ci tahnou lide. Zadni turisti, a domorodci nadseni ze nas vidi - pozvani na caj strida pozvani domu, bambusovy dzus zdarma jen za to, ze jsem si s obsluhou stanku potrasl rukou. Po setmeni se na obloze vznasi opravdovi dravci a ve meste se otevre jedna kebabarna vedle druhe. Nevite kam zajit driv, a s plnym brichem a puliltrem mangoveho dzusu pak muzete sedet u cesty a pozorovat nocni srumec. Navstevu tohohle mesta bych vam vsem pral, ale nemusite spachat - tohle misto bude odolne vuci odlidstenym supermarketum, hygiencikym vyhlaskam a cestovnim kancelarim.

A pak uz se to kratilo prilis rychle - nocni cesta do Lahore, lecba strevnich problemu a prohlidka mesta (prisla takova vedra, ze jsem se potil i ve sprse) a prechod hranice zpet do Indie. Na svuj jediny hranicni prechod jsou tady nalezite hrdi a kazdy den probiha nadherne podivny ceremonial zavirani hranice. Uz vim odkud Monthy Pythons cerpali inspiraci pro svoji slavnou scenku Ministerstvo svihle chuze. Vojaci se snazi pochodovat co nejrychleji, maji na hlavach cepice s jakymasi stetkama a obcas dlouze jeci. No, ale pokud jste to nekdy videli v TV, tak o tom mate vesti predstavu nez ja. Prijede se na to pokazde divat mnoho lidi a rozjeli by se urcite sami, ale pro jistotu tam maji moderatora, ktery je vyhecuje, vseci pak skanduji, jeci, tancuji a hrozne se mackaji. Je to silene predstaveni, ale moc se jim smat nemuzeme, preci jen, my mame zase fotbalova utkani a jejich fanousky :)

Noc na dlazbe v arealu Zlateho chramu v Amritsaru, cesta do Delhi a zpet do Evropy. Pri presedani v Istanbulu jsme podnikli kratky vylet do mesta, po Pakosi uz ale tohle krasne mesto pusobilo jako nudne a preplnene turisty. Radeji svuj cas travime u stanku s kebabem :) Jeste jeden kratky let a krasne privitani na Videnskem letisti deckama z Frystaku s ceduli a pivem.

A to je je opravdu vse - dalsi histroky az u piva a dalsi spamy az pri pristi ceste

e-mail: david @ tlachac . net