Dopisy

Email číslo 1.

Delhi, Indie, 7. července 2004

Milí kamarádi, moc vás všechny zdravím z Indie. Tedy zatím jenom z hlavního města Delhi. Asi určitě to ještě není typická Indie, ale pro nás to bylo i tak ze začátku až až.

Hned po vystoupení z letadla nás lištil šílený vzduch: je tady děsně vedro, vlhko a skoro není vidět na Slunce jaký je tady smog. Do toho je strašný hluk – každý strašně křičí a troubí, jen krávy nebučí, jak jsou vyzáblé a hladové (včera jsme viděli jednu vlézt dokonce do restaurace a úcta neúcta byla odtud vykopána).

Hned první den jsme mockrát naletěli místním obchodníkům a podvodníkům. Asi na nás byla moc vidět naše bezradnost. No jo co se cestování po Asii týče, jsme zelenáči. Oni to hned poznali a vláčeli nás sem a tam (až se jim podařilo nás dostat do předraženého hotelu, no alespoň jsme měli evropský záchod a televizi s MTV). Dneska už smrdíme jako oni, nejsme tak bezradní, batohy máme v úschovně a nakoupili jsme i stejné košile jaké tady frčí – takže se lišíme pouze naší bílou hubou a s tím už asi moc neuděláme :-)

Opravdu to všechno pomohlo a už nás ani tak moc neotravují. Samozřejmě až na výjimky jako například dnes ráno: Šli jsme na vlakové nádraží – tam je v prvním nadzemním podlaží rezervační místnost pro turisty. Akorát jen na schodišti stál chlápek s rozpaženýma rukama, začal křičet, ze to tam všechno spadlo a ukazoval na hromadu sutin. A chtěl nás odtáhnout někam jinam – samozřejmě že do spřízněné cestovní kanceláře. Asi by nám ty rezervace zajistili také, ale s velkou přirážkou. Ale na nás si nepřišel.

Co jsem si tady hned zamiloval, byla vůně vzduchu. Ano, je tu strašný smog, ale přesto to tady nádherně voní. Asi je to tím, že se tu žije přímo na ulici a to doslova. Ulice nebo spíše uličky jsou lemovány obchůdky a maličkými restauracemi, kde vám okamžitě připraví nějakou šlichtu nebo jen čaj s mlékem (ano už jsme na tuhle stravu přešli a teď jen čekáme, až přijde první sračka). A všude na zemi žijí a umírají celé rodiny. Tím vším se proplétají tisíce rikšů, aut, autobusů a krav. To dohromady vytvořilo takovou opojnou vonnou směs, že nám někdy stačí si jen někde ve stínu sednout (nejlépe uprostřed džinistického chrámu) a dýchat.

Jsme tady teprve druhý den, ale už se to zdá jako týden. Je to tím, že každá maličkost je pro nás malé dobrodružství – a jdeme do všeho, i uši jsme si nechali na lavičce v parku vyčistit :-) Jediné, co mě mrzí, že nestíhám moc fotit. Je to tady velice krásné, hlavně lidé, ale přestože chodím s otevřenýma očima, jsem vším natolik fascinován, že na foťák zapomínám. Dnes v noci se přesuneme na východ do města Varanasi. Ano, je to přesně to město, ve kterém se spálené mrtvoly hází do řeky, ve které se koupou lidé. Bude to tam síla a tak jen doufám, že pobyt v Delhi byl dobrý trénink. Takové to: těžce na cvičišti – lehko na bojišti.

Mějte se krásně, užívejte léta a držte nám palce.

Email číslo 2.

Varenasi, Indie, 9. července 2004

Nazdarek,
pomalu konci nas druhy den ve Varenasi a musim se vam sverit, ze mam tohoto mesta plne zuby. To neznamena, ze by se mi nezamlouvalo, ale mam pocit ze neco pres dva dny bohate staci. Je to sice skoro nejstarsi uctivane misto na svete (podle povesti ho zalozil sam buh Siva), ale taky je to desny BORDEL. Nechapu jak se tohle misto muze v prekladu jmenovat Mesto svetel. Ja bych mu rikal mesto sracek.

Cesta sem z Delhi trvala asi 12 hodin a byla naprosto bezproblemova - Ceske drahy bz se meli od tech zdejsich ucit. Listek do vlaku si totiz lze zarezervovat z jakehokoliv nadrazi a libovolne dlouho dopredu. A prestoze to ve zdejsim zmatku vypada neuveritelne, skutecne se pak na dverich vagonu objevi papir ze seznamem lidi a je tam i vase jmeno - jedina chyba v nasem pripade byla v tom, ze vlak prijel na spatnou kolej :-)

No, a po krasnych 12 hodinach odpocivani a prohlizeni si krajiny z jedouciho vlaku nas cekal sok. Varanasi. Predstavte si rusnou ulici, na ni smetiste, na smetisti rochnici si prasata a mezi nema malou holcicku. A takovych obrazu mam ted v hlave spoustu: odpadky se tady hazi v pytliku primo na ulici, kolikrat i na hlavy turistum, hrnicky na caj se umyvaji v rece kde se koupou a umyvaji lide a kde plavou zbytky nespalenych mrtvol. Ulice jsou jedno velke smetiste a kdyz zaprsi je to tady jak v chlive - dneska rano mi spadl pri vystupovani z riksi pruvodce na zem a doted se ho bojim dotknout :-)

No a na to, ze je to svate mesto nas uz hodne lidi poslalo do pekla (mozna i do prdele, ale tak dobre jsme jim zase nerozumneli). Napred na zdejsim starem meste k nam prisel svaty muz zebrat, Lukas si udelal fotku a ja mu podal 2 Rp a on na nas ze je svaty muz a ze za zebrani bere minimalne 10 Rp. Tak jsme si prachy vzali zpet, sli pryc a on nas dlouho pronasledoval, pres nekolik obchodu (na to ze pri zebrani se sotva belhal tak ted utikal, ze jsme ho setrast nemohli) a kdyz uz nemohl tak jen kricel neco o pekle a pak nejake zdejsi nadavky a kledby.

A jeste zabavnejsi situace nastala vecer: to jak se tady pali po smrti lide a hazou do reky (mimochodem tehotne zeny, deti, zvirata a nemocne leprou topi primo bez spaleni) je velky obchod. Ne kazdy na to ma. A je tu spousta starych lidi, co ceka na smrt a na preziti a na drevo si vydelavaji zebranim. Rano nas najaky muz tihle mistem provedl, pekne nam o nem popovidal a preztoze jsme z pruvodce vedeli, ze jsou to pekni vydridusi, prispeli jsme jedne stare zene na pohreb. Ona nas za to pohladila a poprala hodne stesti - proste normalni obchod - za par rupek jsme si vylepsili karmu. No a vecer jsme se zase pohybovali v mistech paleni. A kde se vzal tu se vzal pritocil se k nam staricek a zacal vykladat o karme. Asi po 30 minutach se zeptal zda prispejeme na pohreb starych lidi (ze si tim vylepsime karmu) - samozrejme ze primo jemu do kapsy. My na to, ze ne, ze jsme dali uz rano. On zase, ze teda chce 40 rupek za to, ze jsme mu to nerekli a ze ztracel cas. Na to mu Lukas rekl, ze prece vylepsoval svoji karmu. Uz nevim presne co na nas rval, ale na sto procent jsem rozeznal: "brjsfsef HELL dshgsgh adgh sghsg FUCK YOU!"

Mejte se hezky, zase se nekdy ozvu. Ted se budeme presouvat vice na sever do mesta Risikes (pouze 20 hodin cesty vlakem). Jezdili tam medivovat Beatles a ted tam pro zmenu jedeme my :-)

Email číslo 3.

Rishikes, Indie, 14. července 2004

Namaste,
moc vám všem děkuji za pozdravy a omlouvám se, že nestíhám odepisovat – buď nemám čas já nebo vypnou proud (ano na Zemi jsou ještě místa, kde se to stává :)), ale všechny mi udělaly velkou radost.

My jsme se zatím po 20 hodinové cestě vlakem přesunuli z Varenasi 800 km na severozápad do městečka Rishikes. Teda cestu jsme si o den prodloužili, protože nás přepadly střevní problémy (eufemicky řečeno – dostali jsme sračku), ale stálo to za to.

I když: průvodce psal o klidném místečku na úpatí Himalájí, kam jezdili meditovat Beatles, kde je spousta asramu a kde se v lese jen tak prohánějí divocí sloni.

A skutečnost? Mají tady MĚSÍČNÍ náboženský festival – sjelo se sem několik tisíc lidí snad z celé Indie. U nás se tolik lidi sjíždí na koncerty Pink Floyd či Metallicy a tady se několikanásobek sjede jen kvůli tomu, aby vlezli do řeky, koupili si oranžové oblečení, pořádně si zařvali a několikrát oběhli město. Takže slona jsme žádného neviděli a jen jsme v lese pořádně monzunově zmokli.

Na druhou stranu je tady fantastické koupání v řece Ganze. Písečné pláže, na kterých nikdo není, protože všichni blbnou okolo chrámů a všude okolo začínající Himaláje. Taky je super, že většina účastníků jsou farmáři a málokdy viděli bělochy. Skoro každý se nás chce dotknout, potřást si s námi rukou nebo věřte nevěřte se s námi vyfotit – však víte, že nejsem žádný krasavec, ale tady si připadám jako nějaká vousatá modelka.

Několikrát denně nám nabízí hašiš nebo trávu a dneska odpoledne jsme už neodolali – nějací kluci nám jen tak (množství, za nějž chtěli obchodnici ve Varenasi 600 Rp) dali hašiš a společně s námi ho pak na písečné pláži u řeky, mezi kopci a pod modrou oblohou vykouřili – paráda.

Mějte se krásně a držte nám palce.

Email číslo 4.

Manali, Indie, 18. července 2004

Hola hola, píši vám celý šťastný, protože jsem přežil 16 hodinovou cestu v indickém lidovém (tedy žádný turistický deluxe bus) autobuse. Na první pohled vypadal normálně (až na oltářek na palubní desce), ale na druhý ... autobus byl zhruba stejně široký jako ty naše, i ulička měla standardní rozměr, ale v každé řadě měli o sedadlo navíc – tedy 5 (slovy pět) sedadel v každé řadě. Takže samozřejmě museli zmenšit jejich rozměry. Pro malé, skladné a jógu ovládající Indy je to OK, ale my s našima pořádnýma zadkama jsme prožívali pekelné chvíle ...hmm spíše hodiny. Opěrátko na hlavu samozřejmě nebylo. K tomu všemu řidiči jako by vypadli z počítačové hry Carmagedon – jednomu se podařilo přejet i psa. A jsem opravdu rád, že skončilo jen u toho psa.

Jsme teď v posledním pořádném městečku na zdejší straně Himalájí. Jmenuje se Manali a vypadá to tady skoro jako někde v Alpách – jen ty kopce na obzoru jsou trošku větší :-) Je velice příjemné a nervy uklidňující i když zajímavých věcí je i tady mnoho. Většina jich souvisí s tím, že je uprostřed oblasti, kde se produkuje velice kvalitní konopí a hašiš. Takže se sem sjely snad všechny zbytky hipís co jich na světě je. Je zajímavé sledovat, jak se tu na ulicích potkávají tibeťané v tradičních krojích, borci s dredama, dlouhovlasí stařešinové, co bych jim věřil, že se účastnili Woodstocku a indičtí novomanželé (je to jejich oblíbené místo na líbánky). Všeci (snad jen kromě těch novomanželů) mají společné neustálé kouření. Tady je normální si v restauraci u oběda pokouřit hašiš a nikoho to nepohoršuje. Kolem cest je tu spousta krámků, kde prodávají všechno možné, ale ať už nakoupíte nebo ne, vždy se zeptají, zda máte co kouřit. Ceny jsou tady asi od 400 do 600 rupek za 10 g hašiše podle kvality. Už si určitě myslíte, že za to utrácíme všechny našetřené peníze – to jste teda na omylu. Důležité je si umět vybrat hotel – bydlíme v penzionu, kde je to snad v ceně :-) Jednak nám přede dveřmi rostou dva obrovské keře konopí (spíš bych měl vypsat místa, kde to tady neroste :-)) a taky kluk co tady uklízí nerad kouří sám (už se před ním musíme schovávat) :-)

Ale zpět ke zdejší atmosféře – tady snad stojí čas. Ať už jsou zdejší stálÍ obyvatelé mladí nebo staří, ať už tu bydlí nastálo či jen na dva měsíce, nedělají celé dny nic. Jen posedávají a učí se hrát na bubínky didgeridoo (nebo jak se to píše), či flétnu, konzumují drogy nebo jen sledují, jak ubíhá den :-) Prostě pokud máte nějaké peníze a slabost pro kouření hašiše, je to tady ráj na Zemi. Má to tady jedinou vadu – nejpopulárnější hudbou je tady techno, house, atd... Když jsme dnes na večeři našli hospůdky, kde pouštěli Zz-top, měli jsme radost až na kost.

V pondělí by měli přijet Tomáš s Martinem (psali z Delhi, že je tam také pěkně oškubali) a pak opustíme tohle zaslíbené město a vyrazíme do nitra Himalájí. Další zážitky z Indie proto nečekejte moc brzo. Spíš až někdy v půlce srpna.

David – váš „stálý“ dopisovatel z Indie

P.S.: mrkl jsme se na minule dopisy a uviděl jsem tu spoustu chyb a překlepů. Nehažte to prosím všechno na mě – tady se písmena na monitoru zobrazují snad sekundu poté, co je zmáčknu a nějací dobráci skoro v každé netové kavárně přepsali fixou všechny klávesy indickými znaky ... dokud píši po paměti, tak to jde, ale jak zaváhám a začnu se dívat, je konec...

Email číslo 5.

Delhi, Indie, 26. srpna 2004

Dnes neudelam radost tem co doufali, ze jsme zustali nekde v budhistickem klastere, ze nas sezral Yetti nebo zasypala lavina. Nic takoveho se nestalo. Jen jsme byli v oblastech kde bud nemeli proud, kdyz meli proud nemeli internet a kdyz nahodou bylo vsechno tak jsme zase my nemeli cas.

Zazitku z hor mam strasne moc - jeden silnejsi nez druhy :-)
-usli jsme vice nez 200 km
-udelali jsme si vyskovy rekord (sedlo Singo La 5096 m.n.m)
-pri te prilezitosti jsme si vyzkouseli i vyskovou nemoc (moravsky zpusob aklimatizace - porad nahoru dokud to jde - neni uplne idealni)
-uzili jsme si i himalajske stopovani - jednou vojensky nakladak, podruhe nakladak s dynamitem.
-pri dvoudenni ceste z hor dolu do Kasmiru zacala v autobuse umirat jedna francouzka. ze to nakonec rozchodila je mi dodneska zahadou.
-pri te same ceste nas asi ve 4 rano zastavili vojaci, pry je zrovna svatek osamostatneni Pakistanu a Indie. A ze tedy do Kasmiru 2 dny nesmime, kvuli terosristum a mame pockat na hranicich. Po dlouhem otravovani jsme dostali nakonec specialni povoleni. Velitel zakricel: "Calo!" = "Zmizte!" :-)

V hlavnim meste Kasmiru Shrinagaru jsme relaxovali na hausbotu a jezdili na lodickach. Mesto bylo v oblezeni vojaky, ale teroristi zustali zalezli doma. Ani se nedivim - tam bylo vic vojaku nez jich ma CR. Treba jen na pristupove ceste do mesta byli na 100-150km po 100 m ve dvojicich naproti sobe.

Pak jsme to vzali do Amritsaru. Tohle mesto je strediskem sikhske viry - maji tady postaveny uzasny zlaty chram. A je to opravdu skvele nabozenstvi - zadne vstupne a jidlo,ubytovani,sprchy zdarma :-)

Ve zbyvajicim case jsme si udelali vylet do pouste. Zaplatili jsme si vyjizdku na velbloudech a to urcite stoji za delsi popis. Asi v pulce cesty pousti zacalo PRSET {ano, ctete dobre}! Takovy dest jsem nikdy nezazil - bylo nemozne mit vubec otevrene oci. Nasi pruvodci napred jeceli nadsenim {pry 4 roky dest nezazili}, ale po par minutach uz rvali hruzou, ze tam vschni zahyneme. Sveho sefa se ale bali vice a tak jsme je museli ke zkraceni vyletu premlouvat :-) Nakonec jsme to prezili, ale 2 hodinovy sprint na velbloudech do civilizace byl strasny. Tak otluceny zadek jsem nemel ani ze zdejsich autobusu a muj pas, letenka i denik ted vypadaji jako cinske zeli :-)

Ted jsme zpet v Delhi - za par hodin odletame domu. Radeji nam vsak drzte palce - na idnes jsem se docetl jak se rusakum povedlo znicit dve letadla. No snad si proto daji alespon vetsi pozor.

A uz v letadle zacnu asi premyslet kam priste - znovu Indie? Turecko? Maroko? Gronsko? Mexiko? Paraguay? Aljaska? ......... :-)

Snad vas alespon obcas me dopisy zaujaly. ono popsat tuhle zemi takova jaka je - strasne krasna, drsna, barevna, duchovni i materialisticka zaroven - to bych musel byt basnik. a budu moc rad jestli nekoho nalakaji a taky se sem vyda.

Na shledanou
David

e-mail: david @ tlachac . net